Home » News » Artikel » ...

Lze úraz na „zákaznickém teambuildingu“ považovat za pracovní?

16. 10. 2017  |  Milan Šperl

O tom, že může být úraz zaměstnance na teambuildingové akci považován za pracovní již nejsou v soudní praxi vetší pochyby. V nedávném rozhodnutí však soudy rozhodovaly spor o to, zda lze za pracovní považovat i úraz při akci, která je pořádána pro zákazníky zaměstnavatele, tedy nikoli pro zaměstnance samotné. O co se v daném případě konkrétně jednalo a jak soudy rozhodovaly je tématem tohoto článku.

Po skutkové stránce vycházely soudy ze zjištění, že byl zaměstnanec (v pozici žalobce) vyslán zaměstnavatelem (žalovaným) na pracovní cestu do Itálie. Úkolem zaměstnance bylo plně se věnovat klientům zaměstnavatele, utužovat a zkvalitňovat vzájemnou obchodní spolupráci. Zároveň bylo v náplni pobytu též společné lyžování s klienty. Veškeré náklady, tj. i úhradu skipasů hradil zaměstnavatel. Při jednom ze společných lyžování došlo k pádu zaměstnance a poranění kolene, které vedlo k následné dlouhodobé pracovní neschopnosti zaměstnance. Ten považoval pospaný úraz za pracovní a obrátil se s požadovanou náhradou na zaměstnavatele, který však uplatněný nárok neuznal, když tvrdil, že úraz zaměstnance není úrazem pracovním. O věci tak nakonec musel rozhodovat soud.

Soud prvého stupně po provedeném dokazování uzavřel, že úraz žalobce není úrazem pracovním a žalobce se proto nemůže domáhat náhrady škody po zaměstnavateli. Svůj závěr soud odůvodnil tím, že společnou akci pořádanou zaměstnavatelem sice lze považovat za pracovní cestu ve smyslu zákoníku práce, neboť úkolem zaměstnance bylo věnovat se zákazníkům, ale vzhledem k tomu, že se zaměstnanec zranil v době, kdy podle oficiálního programu vypracovaného zaměstnavatelem byla přestávka na oběd, nelze činnost, při které žalobce utrpěl úraz považovat za plnění pracovních úkolů nebo činnost související s jeho plněním, a proto se nejedná o pracovní úraz.

Obdobně jako soud prvého stupně, dospěl i soud odvolací k závěru, že předmětný úraz žalobce nevykazuje znaky pracovního úrazu, tj. že nastal žalobci při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímě souvislosti s nimi. Odvolací soud však své rozhodnutí odůvodnil tím, že se žalobci nepodařilo v řízení prokázat, že by činnost, při které utrpěl úraz, mu byla žalovanou uložena, resp. byla od něj vyžadována ve smyslu plnění pokynu zaměstnavatele.

Se závěry nižších soudů žalobce nesouhlasil, a proto se obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud. Žalobce ve svém dovolání poukázal zejména na to, že nelze spatřovat žádný rozdíl v tom, zda byl žalobce na akci v Itálii na pracovní cestě nebo na zákaznickém teambuildingu. Za stěžejní považoval ten fakt, že byl vyslán na akci v pracovní době, že mu byla hrazena mzda a veškeré náklady s cestou spojené a jeho úkolem byla péče o zákazníky „po všech stránkách“. Žalovaná mu navíc přesně neurčila, co má a nemá na této akci dělat a bylo na jeho rozhodnutí, jakým způsobem bude vztahy se zákazníky upevňovat. Těžko si lze představit, že by seděl celý den na hotelu, zákazníci žalované by celý den lyžovali a večer se pak všichni potkali a bez společných zážitků by své vztahy upevňovali. Pokud navíc zaměstnavatel očekával, že žalobce nebude s klienty lyžovat, je nelogické, aby mu hradil skipas po celou dobu pobytu.

Uvedeným závěrům žalobce dal za pravdu následně i Nejvyšší soud, když danou věc uzavřel s tím, že činnost, při níž žalobce utrpěl úraz, nelze považovat bez dalšího za jeho soukromou volnočasovou aktivitu, resp. za věc jeho osobní záliby. Rozhodující podle Nejvyššího soudu je to, že žalobce, který se věnoval zákazníkům i na sjezdovce, konal z objektivního hlediska činnost ve prospěch zaměstnavatele, a tudíž se jednalo o plnění pracovních úkolů pro žalovanou. Na základě závěrů Nejvyššího soudu lze tedy uzavřít, že lze za pracovní považovat takový úraz, který zaměstnanec utrpěl při činnosti, kterou konal z hlediska věcného, místního a časového objektivně pro zaměstnavatele. Není přitom vůbec významné, zda se jedná o tzv. teambuilding či jinou akci.

Téma teambuildingu jsme na Patrii probírali již v minulosti, článek o rozhodovací praxi soudů najdete zde .

Copyright © 2000 – 2018, Kocián Šolc Balaštík
KŠB Institut | | Web ch