Home » News » Artikel » ...

Imise z chodníku, silnice či dálnice: Nejvyšší soud určil, za co vlastník odpovídá a za co nikoli

8. 8. 2016  | 

V loňském roce rozhodl Nejvyšší soud zajímavý spor týkající se tzv. sousedských práv. Žalobce, vlastník pozemku, se ve sporu bránil proti tomu, aby žalovaný, kraj vlastnící přiléhající pozemní komunikaci, nadále žalobce obtěžoval takzvanými imisemi – hlukem, prachem a stékáním vody, které pocházely právě ze zmíněné silnice.

Konkrétně se žalobce tzv. negatorní neboli zápůrčí žalobou domáhal toho, aby soud uložil žalovanému (vlastníku silnice) povinnost zdržet se stékání vody ze silnice na pozemek žalobce a obtěžování jej hlukem a prachem způsobeného frekventovaným průjezdem těžkotonážních vozidel z nedalekého kamenolomu. Jelikož spor mezi žalobcem a žalovaným trval od roku 2013 do roku 2015, soudy správně aplikovaly příslušná ustanovení jak „starého“ (tzv. OZ), tak i „nového“ občanského zákoníku (tzv. NOZ), který nabyl účinnosti na začátku roku 2014. Je ale nutno podotknout, že se obě právní úpravy od sebe nikterak podstatně neliší, neboť konkrétní zákonná ustanovení (tj. § 127 OZ 1964 a § 1013 NOZ) vycházejí z obdobných zásad.

Ze zjištění soudu prvního stupně o skutkovém stavu vyplynulo, že silnice na pozemku žalovaného není odvodněna, přičemž v době dešťů nebo tání sněhu stéká voda z této silnice na přilehlý pozemek žalobce. Dále pak soud zjistil, že hluk z komunikace přesahuje hygienické limity a v důsledku zvýšeného průjezdu nákladních vozidel z kamenolomu je v místě také zvýšená prašnost.

Nejvyšší soud, stejně jako před ním soud odvolací a soud prvního stupně, aplikovaly na zjištěný skutkový stav ustanovení § 1013 NOZ (respektive § 127 OZ 1964, jež je v principu obdobné), které stanoví, že: „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku (…).“

Podmínka, že imise pocházející z pozemní komunikace musí vnikat na pozemek žalobce, byla v tomto případě dána, což strany ani nečinily sporným, a soudy tuto skutečnost tedy pouze konstatovaly. Důvodem, proč se věc dostala až k Nejvyššímu soudu, bylo rozdílné právní posouzení soudu prvního stupně a soudu odvolacího ohledně naplnění druhé podmínky citované normy, tedy zda imise vnikají na pozemek žalobce „v míře nepřiměřené místním poměrům“.

Soud prvního stupně byl názoru, že stékání vody ze silnice na pozemek žalobce nezpůsobuje činnost žalovaného a ten není ani schopen ovlivnit její množství. Ve vztahu k namítaným imisím v podobě hluku a zvýšené prašnosti pak soud uvedl, že žalovaný jako provozovatel silnice je povinen zajistit, aby při provozu na silnici nebyly překračovány hygienické normy. Na druhé straně je však žalovaný povinen strpět užívání silnice, a nemá tak možnost regulovat a ovlivnit jeho negativní důsledky na okolí.

Krajský soud jako soud odvolací změnil tento verdikt a rozhodl, že stékání vody na pozemek žalobce představuje imisi nepřiměřenou místním poměrům a žalovaný je povinen silnici odvodnit. V druhé části rozsudku však přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný, ač činí, co může, není s to zabránit nadměrnému hluku a prašnosti, když není v jeho pravomoci omezit provoz těžkotonážních vozidel po komunikaci. Proto odvolací soud uzavřel, že k obtěžování hlukem a prachem nedochází v míře nepřiměřené místním poměrům.

Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí věnoval zejména vymezení míry obtěžování imisemi, která ještě je přiměřená místním poměrům a která již nikoli. Základním předpokladem je tedy zjištění míry imisí, která je obvyklá v dané lokalitě. Nejvyšší soud vytknul soudu prvního stupně i soudu odvolacímu, že se při posuzování této otázky omezily na pouhé konstatování, že imise jsou v konkrétní lokalitě (blízké kamenolomu) obvyklé. Dle názoru Nejvyššího soudu je totiž nezbytné při zkoumání přiměřenosti míry imisí místním poměrům provést srovnání s lokalitami obdobnými a zohlednit tak nikoli pouze poměry, které existují v daném případě, ale také poměry, které by měly obecně panovat v lokalitách stejných či obdobných. Soud se tedy musí zabývat zjištěním míry imisí, která je přípustná v takových místech a na základě tohoto zjištění zvažovat, zda je v posuzovaném případě tato míra překračována, či nikoli. K argumentu žalovaného, že žalobce v době koupě nemovitostí věděl o stavu imisí pocházejících z nestandardního provozu na pozemní komunikaci, Nejvyšší soud uvedl, že to však automaticky neimplikuje povinnost žalobce tento stav snášet.

K otázce povinnosti provozovatele odvodnit komunikaci Nejvyšší soud konstatoval, že stéká-li v důsledku zbudování silnice voda na sousední pozemek ve větším rozsahu, než by stékala nebýt této úpravy, jedná se o právně významnou imisi. Ve smyslu uvedeného je proto třeba zvážit, zda voda stéká na pozemek žalobce v míře nepřiměřené poměrům a lze-li po žalovaném žádat provedení takových úprav, které by stékání vody omezily. Dle Nejvyššího soudu odvolací soud pochybil, opřel-li povinnost žalovaného odvodnit silnici o veřejnoprávní ustanovení (§12 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), jelikož nejde o ochranu veřejného práva. Nadto Nejvyšší soud konstatoval, že z § 12 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích povinnost vlastníka komunikace zajistit odvodnění silnice nevyplývá a technická norma ČSN, na níž žalobce odkazoval v souvislosti s tvrzenou povinností vlastníka silnici odvodnit, není obecně závazným právním předpisem. Nejvyšší soud proto uzavřel, opřel-li odvolací soud vyhovující rozsudek pouze o povinnost silnici odvodnit (která měla vyplývat z citovaných předpisů), spočívá rozsudek na nesprávném právním posouzení.

Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že obě dovolání jsou důvodná, pročež zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odpovědnost za stavební či technický stav ano, za důsledky provozu ne

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu nicméně plyne závěr, že vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá podle § 1013 odst. 1 NOZ za imise, které vznikly v důsledku stavebního nebo dopravně technického stavu těchto komunikací, neodpovídá však bez dalšího za imise vzniklé v důsledku provozu na těchto komunikacích.

Ačkoli není tento spor typickým sousedským sporem, které jsou bohatě popsány soudní judikaturou, je třeba mít na paměti, že pozemní komunikace je pozemek jako každý jiný, a tudíž v důsledku provozu na ní mohou vznikat imise obtěžující vlastníky přilehlých pozemků v nerušeném výkonu jejich vlastnického práva. V takových případech je pak na provozovateli dané pozemní komunikace, aby takovým imisím zabránil. Soud mu takovou povinnost může uložit na základě negatorní žaloby vlastníka přilehlých pozemků, která je právě v těchto tzv. sousedských sporech běžná.

Autorem článku je Tadeáš Vraspír, koncipient Kocián Šolc Balaštík.

Copyright © 2000 – 2021, Kocián Šolc Balaštík
KŠB Institut | | Web ch

×