Home » News » Artikel » ...

Když běžná opatrnost nestačí: Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, které by měli znát řidiči

4. 1. 2016  |  Milan Šperl

Není to zas tak dávno, co jsme chodili na nákup do nedaleké „sámošky“ se síťovkou a pak se vlekli s nákupem zase zpátky domů. Dnes si jen málokdo dokáže tuto situaci představit a většina z nás jezdí pro větší nákupy autem. Cesta do nákupního centra nebo z něj ale nemusí vždy skončit dobře.

V podstatě každý den lze slyšet z rádia nebo televize informace o dopravních nehodách na našich dálnicích či rychlostních silnicích. Ne vždy tyto nehody končí pouze pomačkanými plechy. Tak nějak jsme si na to již zvykli a tolik nás to nepřekvapuje. Že však ke smrtelným nehodám nedochází jen na rychlostních komunikacích, svědčí jeden případ, o kterém v nedávné době rozhodoval až Nejvyšší soud. O co konkrétně šlo?

Jednoho dne se pan XY vydal do obchodního centra. Když nakoupil vše, co potřeboval, vracel se ke svému zaparkovanému autu. Nedaleko od něj zaregistroval dvě stojící ženy a malé děti. Z jeho pohledu nenasvědčovalo nic tomu, že by ženy nevěnovaly dětem dostatečnou pozornost. Nasedl proto do vozu a začal pomalu couvat. Při tom však došlo ke střetu s dítětem, které se v nestřeženém okamžiku vzdálilo od obou žen. Způsobené poranění dítěte bylo bohužel smrtelné.

Státní zástupce měl za to, že pan XY porušil povinnost uloženou zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Podle tohoto zákona nesmí řidič ohrozit při couvání ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích a zároveň je povinen zajistit bezpečné otáčení nebo couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby v případě, že to vyžadují okolnosti, zejména nedostatečný rozhled.  V jednání pana XY spatřoval státní zástupce přečin usmrcení z nedbalosti, a proto se obrátil s obžalobou na soud.

Soud prvního stupně uznal obžalovaného XY vinným z uvedeného přečinu a obdobným způsobem se na toto jednání díval i odvolací soud.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal pan XY dovolání, protože jej považoval za nesprávný. Předně namítal, že prokázané okolnosti svědčily o tom, že v daných souvislostech nebyla zjištěna žádná konkrétní skutečnost, která by mu mohla signalizovat, že dítě uteče z dohledu obou žen. Když viděl, že obě ženy na děti dohlížejí, nemohlo toto zjištění samo o sobě vést k povinnosti zajistit si pro couvání další osobu.  Z výsledků rekonstrukce provedené na místě činu nadto vyplynulo, že při inkriminovaném couvání jel velmi pomalu a způsob, jakým kontroloval svůj výhled z vozidla při couvání, označili znalci za standardní. Znalci navíc dospěli k závěru, že dítě s ohledem na jeho výšku nebylo možné vidět.

S dovoláním pana XY se ztotožnil ve vyjádření i státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něho bylo nedbalostní jednání obviněného XY dovozováno pouze z toho, že dostatečně nereagoval, když se ženy nevěnovaly dítěti, protože se bavily mezi sebou. Podle státního zástupce je otázkou, zda samotná okolnost, že dospělé osoby, které hlídají na parkovišti děti, si povídají, je takovou okolností, pro kterou je povinen každý řidič předvídat, že některé z dětí se v pozdější době může nacházet bez dozoru za jeho vozidlem nebo pod ním, a proto smí couvat jen za pomoci způsobilé a náležitě poučené osoby. Takový požadavek považoval státní zástupce za přehnaný a v běžném životě nesplnitelný.  Z tohoto důvodu i on navrhl dovolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil.

Nejvyšší soud se však s uvedenými námitkami neztotožnil a závěry odvolacího soudu shledal v zásadě správnými.  Podle něj totiž může řidič zahájit couvání svého vozidla bez výstražného signálu nebo pomoci jiné pověřené osoby jen tehdy, má-li jistotu, že se v blízkosti nenacházejí jiné osoby, jejichž pohyb by při couvání mohl po celou dobu pozorovat. Výhledové možnosti řidiče jsou při couvání podstatně omezeny, a proto, když řidič hodlá vycouvat z míst vyhrazených pro parkování v momentě, v němž viděl v blízkosti svého vozidla jiné osoby, a započne s couváním bez výstražného signálu nebo bez pomoci jiné pověřené osoby a některou z nich srazí, zaviněně odpovídá za následek, který této osobě způsobil. To i přesto, že mu v průběhu couvání jeho omezené výhledové poměry a výška takové osoby (v tomto případě malého dítěte) neumožňovala, aby ji viděl, a jeho vozidlo se pohybovalo velmi malou rychlostí.

Na základě uvedeného závěru Nejvyššího soudu lze tedy doporučit všem řidičům, aby i na parkovištích u obchodních center zapojili naplno své schopnosti předvídat veškeré neblahé následky, neboť pouhá běžná opatrnost či obezřetnost nemusí být dostatečná.

Copyright © 2000 – 2021, Kocián Šolc Balaštík
KŠB Institut | | Web ch

×