Volba cizího právního řádu bez objektivní vazby k zahraničí

16. 2. 2015  |  Lucie Kačerová

Jedním z projevů autonomie vůle smluvních stran ve vztazích s mezinárodním prvkem je možnost zvolit si právo, kterým se jejich smlouva bude řídit. Je však otázkou, zda tak mohou učinit i ve vztahu bez objektivní vazby k zahraničí, a pokud ano, zda takováto volba podléhá nějakým omezením

Pro posouzení otázek týkajících se volby práva v občanskoprávních a obchodněprávních smluvních vztazích jsou v Evropské unii stěžejní dva právní instrumenty, a to tzv. Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ze dne 19. 6. 1980, která se uplatní pro smluvní závazkové vztahy uzavřené do 17. 12. 2009, a tzv. Nařízení Řím I o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, které se uplatní pro smlouvy uzavřené po výše uvedeném datu.

Tyto právní instrumenty lze aplikovat v případě kolize dvou či více právních řádů vyvolané tím, že ve smluvním vztahu existuje relevantní mezinárodní prvek, tj. prvek se vztahem k zahraniční, který je pro daný smluvní vztah dostatečně významný. Mezinárodní prvek může být v rámci smluvního vztahu přítomen objektivně, tj. nezávisle na vůli smluvních stran. Typicky se jedná o případy, kdy má jedna ze smluvních stran sídlo v jiném členském státě nebo kdy se místo plnění dle smlouvy nachází v zahraničí. Mezinárodní prvek však může být ve smluvním vztahu dán i subjektivně, tj. jeho přítomnost je založena pouze a jenom na vůli stran. Typicky se jedná o případy volby cizího práva v jinak čistě vnitrostátním smluvním vztahu.

Otázkou je, zda se dostatečně významný mezinárodní prvek, který vyvolává kolizi právních řádů relevantní z pohledu Římské úmluvy a Nařízení Řím I, považuje nejen objektivní mezinárodní prvek, ale též subjektivní mezinárodní prvek. Jinými slovy, je dostatečně významným mezinárodním prvkem vyvolávajícím kolizi právních řádů pouhá volba cizího práva ve smluvním vztahu, ve kterém s výjimkou samotné volby cizího práva není přítomen žádný další prvek se vztahem k zahraniční?

České soudy se výkladem nastolené otázky dosud nezabývaly a česká odborná literatura se v odpovědi na tuto otázku neshoduje.

Například profesor Alexander Bělohlávek a profesorka Naděžda Rozehnalová, oba uznávaní experti na mezinárodní právo soukromé, dospívají k závěru, že samotná volba cizího práva v jinak čistě vnitrostátním smluvním vztahu nezpůsobuje kolizi právních řádů, a tudíž na takovéto případy nelze aplikovat Římskou úmluvu či Nařízení Řím I.

Opačný názor zastává Petr Bříza, autor nového zákona o mezinárodním právu soukromém, dle kterého se shora uvedené právní instrumenty aplikují i na smluvní vztahy, v nichž je mezinárodní prvek přítomen pouze v důsledku volby cizího práva smluvními stranami. V této souvislosti poukazuje zejména na jeden ze základních principů předmětných dvou kolizních instrumentů, a to princip respektování volby rozhodného práva smluvními stranami, a na ustanovení čl. 3 odst. 3 těchto právních instrumentů, které respektuje volbu cizího práva v čistě vnitrostátním smluvním vztahu, ovšem s omezením, že tato volba nevylučuje aplikaci kogentních ustanovení právního řádu, který by se aplikoval v situaci, kdy by smluvní strany nezvolily cizí rozhodné právo.

Z výše uvedeného je zřejmé, že posouzení dané otázky není jednoznačné. Uvažujte-li o tom, že se váš čistě vnitrostátní smluvní vztah bude řídit cizím právem, je třeba alespoň do doby, než se k výkladu této otázky vyjádří soudy, mít tento možný výkladový problém na paměti.

Copyright © 2000 – 2021, Kocián Šolc Balaštík
KŠB Institut | | Web ch

×