Zákon o prokazování původu majetku: Možná dobrá myšlenka, ale s mnoha otazníky

8. 1. 2015  |  Jan Černohouz

Do vnějšího připomínkového řízení se v nedávné době dostal vládní návrh zákona o prokazování původu majetku. Ačkoli se o tomto zákonu diskutovalo již dříve, je tento vládní návrh zatím pravděpodobně nejblíže zavedení do praxe. Po tom, co vláda poslala návrh zákona do vnějšího připomínkového řízení, strhla se k němu v odborných kruzích velmi vzrušená debata. V čem zákon o prokazování původu majetku spočívá a jaké jsou jeho největší slabiny?

Jak již samotný název zákona napovídá, je cílem navrhované úpravy prověřovat nárůst majetku poplatníka v návaznosti na jím přiznané příjmy (proto má být tato zákonná úprava součástí zákona o daních z příjmů). Pozornost správce daně se bude zaměřovat na dodatečné zdanění nepřiznaných příjmů a to jak fyzických, tak i právnických osob. Správce daně by měl mít k dosažení tohoto cíle k dispozici dva nástroje. Prvním je výzva k prokázání příjmů a druhým výzva k podání prohlášení o majetku.

Pokud správci daně vznikne důvodné podezření na existenci nepřiznaného příjmu, jehož výše ve vztahu k poplatníkovu jmění přesahuje podle předběžného posouzení 5 milionů Kč, vyzve poplatníka k prokázání vzniku a původu příjmů a dalších skutečností souvisejících s nárůstem jeho jmění. Poplatník přitom nese důkazní břemeno, že jeho jmění odpovídá jeho řádně zdaněným (či od daně osvobozeným) příjmům. Pokud důkazní břemeno neunese, stanoví mu správce daně daň na základě pomůcek. To znamená, že odhadne výši příjmů, kterých by poplatník musel dosáhnout, aby to odpovídalo nárůstu jeho jmění. V případě takto stanovené daně vznikne poplatníkovi povinnost uhradit kromě samotné daně i penále ve výši 50 % nebo 100 % stanovené daně. Rozhodující pro stanovení sazby penále má být míra součinnosti, resp. nesoučinnosti poplatníka při stanovení daně. Pozor, prokazování skutečností požadovaných ve výzvě nebude limitováno prekluzivní lhůtou pro stanovení daně, která v současnosti činí ve většině případů 3 roky od lhůty pro podání příslušného daňového přiznání. Poplatník tak bude muset prokazovat i ty skutečnosti, které nastaly v relativně vzdálené době.

Druhým nástrojem k odhalení nepřiznaných příjmů a majetku poplatníka má být prohlášení o majetku. Zákonodárce zdůrazňuje, že na rozdíl od také uvažovaného zákona o majetkových přiznáních není prohlášení o majetku plošným nástrojem. Podat ho budou muset jen poplatníci vyzvaní správcem daně na základě jeho odůvodněných pochybností o způsobu nabytí jejich majetku, a to pouze za předpokladu, že nebyli schopni prokázat skutečnosti požadované ve výzvě k prokázání příjmů a hodnota majetku jejich přesáhne hranici 10 milionů Kč. Majetek poplatníka mát přitom sloužit správci daně jako pomocné kritérium, které použije k posouzení, za příjmy přiznané poplatníkem odpovídají realitě či nikoli. Pokud poplatník odmítne prohlášení o majetku podat nebo v něm uvede nepravdivé nebo zkreslující údaje, se dopustí trestného činu.

Nástrah není málo  

Ačkoli je záměr zákonodárce v jádru zcela jistě správný, obsahuje navrhovaná úprava jak velké množství nejasností, tak také rozporů se základními principy a zásadami správy daní a potenciálně též s ústavními principy.

Pravděpodobně nejčastěji zaznívající připomínka směřuje k prolamování prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Poplatník by byl povinen prokazovat skutečnosti související s nárůstem jeho jmění bez ohledu na to, kdy k takovému nárůstu došlo. To by v praxi znamenalo, že poplatník by musel mít k dispozici důkazní prostředky například o výši svých příjmů za období před mnoha lety. Lze přitom předpokládat, že jen málokdo má takové důkazní prostředky k dispozici. To může v konečném důsledku vést k tomu, že poplatník nebude schopen původ svého majetku prokázat a bude mu doměřena daň a vyměřeno penále, aniž by se minulosti dopustil jakéhokoli protiprávního jednání.

Obdobně existuje v očích odborné veřejnosti obava z možného zneužití zákona ze strany správců daně. Správci totiž získají poměrně značné pravomoci bez toho, aby se daňoví poplatníci mohli například nezákonnému postupu ze strany správce daně účinným způsobem bránit. Správce daně má v navrhované úpravě značnou volnost při posuzování případných rozdílů mezi příjmy poplatníka a nárůstem jeho jmění. Stejně tak při stanovování daně podle pomůcek bude odhadovat výši příjmů pouze na základě rámcově vymezených kriterií, a bude mu tak nechán poměrně značný prostor pro jeho subjektivní rozhodnutí. Velmi vysoké jsou následně také sankce vyplývající z doměřené daně, které nemotivují poplatníka se správcem daně spolupracovat.

Navrhovaná úprava také neřeší, jakým způsobem bude správce daně zjišťovat hodnotu majetku poplatníka, resp. nárůst jeho jmění. Není mimo jiné jasné, jak ocení nárůst jmění poplatníka, zda bude správce daně brát v úvahu vlastní práci poplatníka (například výstavbu svépomocí), či zda bude zohledňovat prokazatelné bezplatné nabytí jmění poplatníkem.

Zcela samostatnou otázkou je trestní odpovědnost v případě prohlášení o majetku. Poplatník se může vystavit nebezpečí trestního stíhání jak v případě, že toto prohlášení podá (a nebude například schopen prokázat původ svého majetku), ale i v případě, že prohlášení nepodá. Není tedy jasné, zda příslušné ustanovení návrh zákona nejde proti tzv. zákazu sebeobviňování.

S ohledem na vesměs negativní reakce v rámci vnějšího připomínkového řízení si další vývoj zákona o prokazování původu majetku nyní nedovolujeme odhadnout. V každém případě se jedná o normu velmi rozporuplnou, která by podle mého názoru v současné podobě v praxi znamenala vznik mnoha nejasných situací. Považuji za nutné také připomenout, že již nyní existují nástroje, které má správce daně či jiné orgány státní správy k dispozici v případech, kdy se o možném krácení daně dozví. Z tohoto důvodu by bylo pravděpodobně lepší a právně „čistší“ napřít síly do využívání možností, které už dnes zákon správcům daně poskytuje.

Copyright © 2000 – 2021, Kocián Šolc Balaštík
KŠB Institut | | Web ch

×