Příslušnost pro zahájení hlavního úpadkového řízení29/11/06 / cata_european-union-news

V případě Eurofood vysvětil ESD právo soudu členského státu zahájit hlavní úpadkové řízení ve smyslu Nařízení ES Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení („Nařízení č. 1346“). V zásadě se ESD vyslovil v tom směru, že pro zahájení hlavního úpadkového řízení, týkajícího se majetku dlužníka situovaného ve všech členských státech, je příslušný soud toho členského státu, v němž se nachází sídlo dlužníka, ledaže existují objektivní a zjistitelné okolnosti, na základě kterých lze dojít k závěru, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny v jiném členském státě. Rozsudek ESD tak poskytuje vodítko k výkladu koncepce „soustředění hlavních zájmů“, tak jak ji chápe Nařízení č. 1346.

Podle Nařízení č. 1346 je pro zahájení hlavního úpadkového řízení proti dlužníkovi příslušný členský stát, v němž se soustřeďují jeho hlavní zájmy. V případě právnické osoby Nařízení č. 1346 presumuje, že místem, kde se soustředí hlavní zájmy dlužníka je ten stát, ve kterém je jeho sídlo, ledaže existuje důkaz o opaku.

Eurofood, irská dceřiná společnost Parmalat SpA (italského subjektu v mimořádné nucené správě od roku 2003), poskytla jisté finanční prostředky skupině Parmalat. Po zavedení mimořádné nucené správy mateřské společnosti Eurofood – italské společnosti Parmalat SpA v roce 2003 požádala Bank of America o likvidaci společnosti Eurofood pro její dluhy, což irský vrchní soud akceptoval, a v lednu 2004 jmenoval irského prozatímního likvidátora. V únoru 2004 na příkaz italského konkurzního správce společnosti Parmalat byla na společnost Eurofood uvalena mimořádná nucená správa ze strany italského konkurzního správce v Itálii na základě toho, že hlavní zájmy společnosti Eurofood jsou soustředěny v Itálii. Tento předpoklad se zakládal na skutečnosti, že Eurofood je dceřiná společnost ze sta procent vlastněná společností Parmalat SpA, jež měla na starost především financování celé skupiny Parmalat. Irský vrchní soud však odmítl uznat nucenou správu v Itálii, přičemž rozhodnutí tohoto soudu bylo napadeno italským nuceným správcem.

ESD dospěl k závěru, že vyvratitelná domněnka stanovená zákonodárcem Společenství ve prospěch sídla pro určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy společnosti, která je dlužníkem, může být vyvrácena pouze tehdy, jestliže existují objektivní a třetími osobami zjistitelné skutečnosti, jež umožní prokázat existenci situace odlišné od té, kterou má odrážet umístění do místa předmětného sídla. Podle názoru ESD by tomu tak mohlo být zejména v případě společnosti typu „poštovní schránky“, která nevykonává žádnou činnost na území členského státu, kde se nachází její sídlo. Naopak vykonává-li společnost svou činnost na území členského státu, kde se nachází její sídlo, pouhá skutečnost, že mateřská společnost se sídlem v jiném členském státě může kontrolovat nebo kontroluje její rozhodnutí v hospodářské oblasti, nestačí k vyvrácení domněnky stanovené Nařízením č. 1346.

ESD dále konstatoval, že zásada vzájemné důvěry vyžaduje, aby soudy jiných členských států uznaly rozhodnutí o zahájení hlavního úpadkového řízení, aniž by mohly přezkoumat příslušnost soudu členského státu, ve kterém bylo řízení zahájeno.

ESD stanovil kritéria pro vymezení „zahájení úpadkového řízení“ v souladu s Nařízením č. 1346. Rozhodnutí zahájit úpadkové řízení zahrnuje (i) zbavení dlužníka pravomoci hospodaření a (ii) jmenování likvidátora uvedeného v Příloze C Nařízení. Takové zbavení pravomoci hospodaření znamená, že dlužník ztrácí možnost nakládat se svým majetkem.

ESD formuloval závěr, že hlavní úpadkové řízení zahájené soudem členského státu musí být uznáno soudy ostatních členských států, aniž by tyto soudy byly oprávněny přezkoumávat příslušnost soudu státu, ve kterém bylo řízení zahájeno.

V této souvislosti dále ESD upřesnil, že členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném členském státě, jestliže bylo rozhodnutí o zahájení řízení přijato při zjevném porušení základního práva být vyslechnut, kterého požívá osoba dotčená takovým řízením.

Rozsudek v případě Eurofood lze považovat za potvrzení některých hlavních zásad, na nichž spočívá jak Nařízení č. 1346 tak komunitární úpadkové přeshraniční případy (třeba zásada jednoho hlavního úpadkového řízení, uznání a vzájemná důvěra, zásada rovných pozic).