Státní podpora29/11/06 / cata_european-union-news

V dotčené věci se Italská republika domáhala zrušení rozhodnutí Komise 2002/581/ES ze dne 11. prosince 2001 o režimu státních podpor zavedeném v Itálií ve prospěch bank.

V rozsudku z 15. prosince 2005 vedeném jako C-66/02, Italská republika v. Komise Evropských společenství („Rozsudek C-66/02“) přitom vyložil několik otázek týkajících se definice státní podpory a řízení o státních podporách.

V devadesátých letech byla v Itálii provedena určitá legislativní opatření se záměrem zásadně změnit stávající model specializace a regionalizace italského bankovního sektoru a připravit jeho další privatizaci. V návaznosti na parlamentní otázku požádala Komise dne 24. března 1999 italské orgány o informace k přijatým opatřením a posléze přijala rozhodnutí, v němž došla k závěru, že provedená opatření představují státní podporu v rozporu se zásadami společného trhu. Komise rovněž Itálii uložila, aby odstranila nelegální opatření a vrátila poskytnutou podporu, včetně příslušného úroku.

Případ řeší několik právních otázek, z nichž dvě jsou zmíněny níže.

A. Uplatňování důvodů v řízení před ESD

Itálie předložila v průběhu řízení několik argumentů, a to zejména, (a) že došlo k porušení práva obhajoby, (b) skutečnost, že Komise nevzala v úvahu, že ne všichni příjemci  dotčených opatření jsou podniky ve smyslu čl. 87 odst. 1 SES a (c) že Komise neposoudila, zda zakázaná opatření mohou mít vliv na obchod mezi členskými státy pouze z části. Komise prohlásila, že takové argumenty jsou novými důvody, které jsou podle čl. 21 Statutu ESD a podle čl. 38 a 42 odst. 2 jednacího řádu ESD nepřípustné [3].

Soud zmínil, že podle platných pravidel je zakázáno předkládat nové důvody průběhu řízení, pokud se nezakládají na nových právních nebo faktických skutečnostech a odmítl argument ad (a) výše jako důvody nové, a proto nepřípustné.

Při přezkoumávání argumentu ad (c) ovšem ESD došel k odlišnému závěru a tento argument proto připustil. ESD vysvětlil, že Itálie ve své žádosti odmítala, že došlo k dopadu na obchod mezi členskými státy. Proto argument ad (c), ačkoliv byl obsažen pouze v replice Itálie, byl předložen „na podporu návrhu na anulování napadnutého rozhodnutí obsaženého v žádosti. Tento argument původní návrh neměnil, ani jej nedoplňoval“ a nelze jej tudíž považovat za „nové důvody“.

ESD rovněž posoudil, zda by se argument ad (b) výše, předložený Itálií, měl považovat za přípustný na základě toho, že nepředstavuje „nové důvody“, nýbrž rozvádí již předložený důvod[4]. ESD zmínil, že “obhajoba, kterou lze považovat za takovou, jež rozšiřuje, ať přímo či nepřímo, obhajobu učiněnou již dříve v původní žádosti (žalobě), musí být považována za přípustnou“.[5]

Pro zajímavost je třeba poznamenat, že v případě argumentu ad (c) výše ESD poukázal z vlastní iniciativy na použití čl. 42 odst. 2 jednacího řádu – který ESD interpretuje tak, že povoluje rozšíření již použitých důvodů. Komise přitom v řízení odkazovala zjevně ve své argumentaci pouze na čl. 21 Statutu a čl. 38 jednacího řádu. ESD uvedl, že argument ad (c) výše byl uveden na podporu návrhu obsaženého v původní žádosti o anulování (žalobě na zrušení), a dále uvedl, že tento argument „je ve skutečnosti rozšířením“, a čímž zároveň vysvětlil, že neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi argumenty „podporujícími“ podle čl. 38 a argumenty „rozšiřujícími“ tvrzení podle čl. 42 (2) jednacího řádu.

B. Definice státní podpory

Argumentace (důvody) Itálie, podle které Komise porušila čl. 87 (1) SES, obsahovala šest samostatných argumentů, z nichž dva jsou obzvláště zajímavé.

1. Kvalifikace daňových ustanovení jako opatření státní podpory

Itálie argumentovala zvláště tím, že předmětná opatření nepředstavovala státní podporu, neboť nedošlo k převodu ani k poskytnutí státních zdrojů. ESD k tomu uvedl, že rozsah státní podpory je širší než rozsah subvence, což znamená, že osvobození od daní, byť nezahrnuje převod státních zdrojů, má stejný charakter a identické účinky a staví jejich příjemce do příznivější situace než jiné daňové poplatníky.[6] Vzhledem k tomu má ESD za to, že opatření „povolení daňového snížení či odklad platby běžně splatné daně určitým podnikům“ je třeba považovat za státní podporu.

2. Vliv na obchod mezi členskými státy

Druhý argument, který Itálie použila je, že předmětná opatření ovlivnila obchod mezi členskými státy pouze částečně. Tato argumentace byla pak rozvedena za účelem tvrzení, že podle principu proporcionality by podpora měla být vrácena pouze částečně.

ESD nejprve odkázal na ustálenou judikaturu týkající se aplikace čl. 87 (1) SES, který stanoví, že kritérium pro ovlivnění obchodu se omezuje na prokázání, že příslušné opatření může pravděpodobně mít vliv na obchod (a že narušuje či hrozí, že naruší konkurenci)[7].

ESD pak odmítl činit rozdíl mezi „částečným“ a „plným“ dopadem na obchod mezi členskými státy tak, jak to učinila Itálie, neboť tento výklad je vyloučen již z povahy věci z definice dopadu nebo možného dopadu na obchod. ESD dále vyvrátil použití zásady proporcionality na cíle ustanovení SES v oblasti státních podpor a zvláště na potlačení nezákonné podpory pomocí jejího vrácení.[8]

ESD se dále vyslovil, že pokud jde o pojem vlivu (či potenciálního vlivu) na obchod, není relevantní, zda se dotyčný podnik sám účastní obchodu mezi členskými státy, nebo zda je toto opatření v Itálii dostupné i pobočkám bank z jiných členských států.

Poznámky

[2] Citace z rozsudku v této poznámce jsou volným překladem z francouzské jazykové verze.

[3] „Nelze předkládat v průběhu řízení nové důvody, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení“ – čl. 42 odst. 1 jednacího řádu ESD.

[4] Odstavec 88 Rozsudku říká: „Tvrzení, obsažené v replice, podle něhož z opatření mají prospěch také příjemci, kteří nejsou podniky, představuje rozšíření původně rozvedeného žalobního důvodu. [porušení čl. 81 (1) SES]. Týká se jedné z kumulativních podmínek, kterým podléhá použití čl. 87 odst. 1 SES.Odpovídající argument je implicitně obsažen ve vzneseném žalobním důvodu.“.

[5] Viz C-306/81, Verros v. Evropský parlament, odst. 9 a C-301/87, Nizozemí v. Rada, odst. 169.

[6] Viz C-387/92, Banco exterior de Espana, odst. 14.

[7] Viz rovněž C-372/97, Itálie v. Komise, odst. 44.

[8] Viz C-372/97, Itálie v. Komise, odst. 103.