Evropské sociální právo – Podpora v nezaměstnanosti29/11/06 / cata_european-union-news

Rozsudek Evropského soudního dvora v případu C-406/04, Gérald De Cuyper, ze dne 18. června 2006

Belgickému občanu panu Géraldu De Cuyper byla v roce 1997 vyplácena podpora v nezaměstnanosti, a to na základě jeho předchozího zaměstnání v Belgii. V roce 1999 prohlásil ve vztahu k Office national de l’emploi (“ONEM”), tj. belgickému úřadu práce, že žije i nadále v Belgii. Nato v roce 2000, když inspektoři z ONEM přezkoumávali pravdivost uvedeného vyjádření, pan De Cuyper připustil, že ve skutečnosti od ledna 1999 již v Belgii nežije, a že pobývá ve Francii. Na základě tohoto zjištění mu bylo odmítnuto další vyplácení podpory v nezaměstnanosti, s odůvodněním, že již dále nesplňuje požadavek setrvání na území dle belgického práva. ONEM proto požádal pana De Cuyper o vrácení podpor v nezaměstnanosti, vyplacených mu od ledna 1999. Pan De Cuyper napadl rozhodnutí ONEM u pracovního soudu v Bruselu, jenž se obrátil s předběžnou otázkou na Evropský soudní dvůr (“ESD”).

Co se týče podstaty podpory v nezaměstnanosti, dospěl ESD k závěru, že se jedná o dávku sociální podpory, na níž se vztahuje nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozdějších předpisů. (“Nařízení č. 1048”); a to v i v případě, že podle národních předpisů na příjemce podpory v nezaměstnanosti nevztahuje povinnost registrovat se jako žadatel o práci a tedy ve svém důsledku ani povinnost být v případě práce k dispozici. V tomto ohledu ESD konstatoval, že skutečnost, že nezaměstnaný získal zákonnou výjimku, a nemá tak povinnost se registrovat jako žadatel o práci a ani povinnost přijmout jakoukoliv práci, neznamená, že se na něj nevztahuje povinnost zůstat k zastižení pro pracovní úřad v souladu s Nařízením č. 1408 a alespoň do té míry být k zastižení pro úřad, aby mohl monitorovat jeho pracovní a rodinnou situaci.

Dále, co se týče otázky, zdali je členský stát podle práva ES oprávněn učinit nárok na podporu v nezaměstnanosti závislým na pobytu na území dotčeného členského státu, ESD poznamenal, že i když Smlouva o Evropských společenstvích („SES“) stanovuje, že každý občan EU má právo volného pohybu a pobytu na území členských států, právo usazování není bezpodmínečné. Toto právo podléhá omezením a podmínkám stanoveným v SES a opatřeními schválenými za účelem jejich prosazení.

Z tohoto pohledu Nařízení upravuje pouze dvě situace, v nichž je dotčený členský stát povinen dovolit příjemci podpory v nezaměstnanosti usadit se na území jiného členského státu, aby mu nárok na podporu příslušel i nadále, a to když odejde nezaměstnaný do jiného členského státu za účelem hledání zaměstnání v daném členského státu, anebo když nezaměstnaný pobýval na území jiného členského státu po dobu jeho posledního zaměstnání. Z dokumentů, které byly předloženy ESD, je zřejmé, že ani jedna z těchto situací neodpovídá té v případu pana De Cuyper.

ESD je toho názoru, že národní legislativa, která znevýhodňuje určité občany jednoduše proto, že využívají svoji svobodu volného pohybu a setrvání v jiném členském státě, je omezením těchto svobod garantovaných každému občanu EU. V tomto případě ovšem, existence požadavku setrvání na území odpovídá potřebě monitorovat pracovní a rodinou situaci nezaměstnaných. Příslušné ustanovení dovoluje inspektorům ONEM monitorovat, zdali došlo v případě příjemce podpory v nezaměstnanosti ke změnám, jež by mohly mít dopad na poskytnuté výhody. Odůvodnění ESD je založeno na objektivních důvodech veřejného zájmu nezávislých na občanství dotčených osob. Prováděný monitoring, co se týče podpory v nezaměstnanosti, je monitoringem sui genesis, který ospravedlňuje zavedení opatření, která jsou více restriktivní než ta, která jsou přijímána ve vztahu k jiným dávkám.