Veřejná podpora: vrácení veřejné podpory uložené rozhodnutím Evropské komise26/03/06 / cata_european-union-news

Tento rozsudek byl vydán Evropským soudním dvorem (dále jen „ESD“) v řízení o předběžné otázce týkající se platnosti rozhodnutí Evropské komise o režimu státních podpor zavedeného v Itálii ve prospěch bank, jakož i výkladu článků 87 a násl. Smlouvy ES a článku 14 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy ES (dále jen „Nařízení“). Žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Unicredito Italiano SpA (dále jen „Unicredito“) a společností Agenzia delle Entrate ve věci daňového zvýhodnění, z něhož měla Unicredito prospěch v letech 1998 až 2000. Konkrétně se jednalo o snížení daně z příjmu na 12,5 % pro banky, které uskuteční fúzi nebo obdobnou restrukturalizaci během pěti po sobě jdoucích daňových období, za předpokladu, že se ze zisku vytvoří zvláštní rezerva podléhající zákazu rozdělení po dobu tří let.

Evropská komise upozornila italské orgány, že zákon zakotvující uvedené daňové zvýhodnění může obsahovat prvky zakázané veřejné podpory a vyzvala je, aby dotčená opatření neprováděly. Vzhledem k tomu, že příslušné italské orgány zákon provedly, dospěla Evropská komise k závěru, že došlo k porušení článku 88 odst. 3 Smlouvy ES a že provedená daňová opatření tvořila režim státních podpor neslučitelný se společným trhem. Ve svém rozhodnutí Evropská komise uložila Itálii povinnost uvedený režim podpor zrušit a přijmout všechna opatření nezbytná k tomu, aby všechny subjekty, jimž byly na jeho základě podpory poskytnuty a protiprávně dány k dispozici, tyto podpory vrátily. Nařízením vlády bylo příjemcům podpory uloženo, aby částky odpovídající snížení daní vrátili, včetně úroku ve výši 5,5 % p.a. Unicredito v důsledku uvedeného nařízení vlády včetně stanoveného úroku zaplatila téměř 245 mil. EUR a zároveň podala žádost o jejich vrácení s odkazem na porušení základních principů Společenství, zejména zásady legitimního očekávání, právní jistoty a proporcionality.

První otázka položená ESD směřovala k přezkumu platnosti rozhodnutí Evropské komise o slučitelnosti uvedeného režimu veřejné podpory se společným trhem. ESD nejprve potvrdil závěry Evropské komise ve vztahu ke všem znakům veřejné podpory, tj. selektivitě posuzovaného opatření, jeho způsobilosti ovlivnit obchod mezi členskými státy a způsobilosti narušit hospodářskou soutěž. V dalším kroku ESD potvrdil závěr Evropské komise, že Itálie porušila svoji povinnost vyplývající z článku 88 odst. 3 Smlouvy ES, když uvedený režim podpor Evropské komisi včas neoznámila. Následně ESD potvrdil závěry Evropské komise ve vztahu k nemožnosti aplikace výjimky pro podpory nepatrného významu (tzv. výjimka de minimis) a též k nemožnosti aplikace výjimky podle článku 87 odst. 3 písm. b) a c) Smlouvy ES.

Podstatou druhé otázky bylo posouzení, zda je část rozhodnutí Evropské komise ukládající Itálii povinnost požadovat navrácení podpor neplatná, jelikož nebyla dostatečně odůvodněna a jelikož porušuje zásady legitimního očekávání, právní jistoty a proporcionality. Tvrzení o neplatnosti příslušné části rozhodnutí Evropské komise z důvodu absence dostatečného odůvodnění ESD odmítl s odkazem na svoji konstantní rozhodovací praxi v případech, kdy členský stát poruší svoji povinnost vyplývající z článku 88 odst. 3 Smlouvy ES. K tvrzenému porušení zásady legitimních očekávání ESD uvedl, že hospodářský subjekt postupující s řádnou péčí musí být schopen ujistit se o tom, zda byla předmětná veřejná podpora poskytnuta až po jejím předchozím oznámení Evropské komisi. Pokud se tak nestalo, nemůže mít příjemce takové veřejné podpory legitimní očekávání, protože riziko navrácení podpory poskytnuté v rozporu s článkem 88 odst. 3 Smlouvy ES může předvídat. Stejně tak ESD odmítl tvrzení Unicredito, že existovalo legitimní očekávání o správnosti daného postupu z důvodu jeho schválení Banco d´Italia, neboť výlučnou pravomocí k posuzování slučitelnosti veřejných podpor se společným trhem disponuje Evropská komise. Dotčený členský stát ani dotčený subjekt se navíc nemohou s úspěchem dovolávat porušení zásady právní jistoty jako překážky navrácení podpory, když riziko řízení před národním orgánem reálně hrozilo již od okamžiku poskytnutí podpory. Co se týká tvrzeného porušení principu proporcionality, ESD uvedl, že zrušení následků protiprávní veřejné podpory prostřednictvím jejího navrácení je logickým důsledkem konstatování její protiprávnosti a navrácení za účelem obnovení dřívějšího stavu tudíž nemůže být považováno za nepřiměřené opatření vzhledem k cílům Smlouvy ES v oblasti veřejných podpor. Teprve navrácením podpory totiž její příjemce ztratí zvýhodnění, které měl na trhu vzhledem ke svým konkurentům, a obnoví se stav, který poskytnutí veřejné podpory předcházel.

V neposlední řadě EDS potvrdil, že články 87 a násl. Smlouvy ES, článek 14 Nařízení, jakož i zásady ochrany legitimního očekávání, právní jistoty a proporcionality nemohou bránit vnitrostátnímu opatření, které ukládá vrácení podpory na základě rozhodnutí Evropské komise, jež tuto podporu kvalifikovalo jako neslučitelnou se společným trhem a jehož přezkum s ohledem na tato ustanovení a obecné zásady neodhalil skutečnosti, jimiž by mohla být dotčena jeho platnost.