Právo hospodářské soutěže – antidopingová legislativa26/02/05 / cata_european-union-news

Dne 30. září 2004 vydal Soud prvního stupně (dále jen „SPS“) rozsudek, ve kterém blíže vymezil charakter sportovních činností a s nimi související legislativu.

Žalobu k SPS podali dva sportovci, kterým byla rozhodnutím Mezinárodní plavecké federace, následně potvrzeným Arbitrážním soudem pro sport, na dobu 4 let zakázána aktivní sportovní činnost v důsledku pozitivního testu na Nandrolon. Původní stížnost sportovců, směřovaná na Komisi (v souladu s článkem 3 Nařízení Rady č. 17, ze dne 6. února 1962, implementujícím články [81] a [82] Smlouvy ES), namítala nesoulad některých předpisů přijatých Mezinárodním olympijským výborem (dále jen „MOV“) a aplikovaných Mezinárodní plaveckou federací, jakož i nesoulad určitých činností a procedur v oblasti dopingových kontrol s komunitárními právními předpisy v oblasti ochrany hospodářské soutěže a volného pohybu služeb. Základem jejich stížnosti bylo tvrzení, že stanovení limitního množství Nandrolonu, jak jej určily antidopingové předpisy MOV, je možné považovat za jednání ve vzájemné shodě mezi MOV a 27 laboratořemi, jím akreditovanými, jelikož stanovení tohoto limitu není založeno na žádných vědeckých poznatcích. Poté, co Komise Evropských společenství (dále jen „Komise“) stížnost zamítla, se sportovci obrátili se žalobou na SPS. SPS jejich žalobu zamítl a nařídil jim nahradit náklady soudního řízení protistraně.

Ve svém rozsudku, v souladu s dosavadní judikaturou Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“), SPS potvrdil, že na sport se vztahuje komunitární právo jen do té míry, v jaké jej lze považovat za ekonomickou aktivitu ve smyslu článku 2 Smlouvy o založení Evropských společenství (dále jen „Smlouvy ES“). Legislativa týkající se sportu jako takového (pravidla čistě sportovního charakteru) tuto povahu nemá, a proto se na ni komunitární právo hospodářské soutěže, stejně jako pravidla upravující volný pohyb služeb, nevztahují.

Sportovní činnost může mít na jedné straně formu placeného zaměstnání nebo formu placených služeb, a může tedy s sebou nést určitý ekonomický aspekt. V takovém případě spadá do působnosti Smlouvy ES, zejména článků 39 a 49 (upravujících volný pohyb pracovníků a volný pohyb služeb). Například pravidla určující poplatky za přestupy profesionálních hráčů mezi kluby nebo omezení počtu hráčů pocházejících z jiných členských států, kteří mohou nastoupit za klub v jednom zápase, nebo určení odlišných přestupových termínů pro hráče pocházející z odlišných členských států bez objektivních příčin spadají pod uvedená ustanovení Smlouvy ES, a jsou tedy podřízena v nich stanoveným omezením.

Na druhé straně, pravidla týkající se ryze sportovních otázek, specifické povahy a kontextu sportovních událostí, jako například složení národních týmů nebo pravidel sportovních federací pro výběr jejich členů, kteří se zúčastní na vrcholových mezinárodních sportovních akcích, nespadají svojí povahou pod ustanovení článků 39 a 49 Smlouvy ES. Skutečnost, že čistě sportovní legislativa nemá nic společného s ekonomickou aktivitou, a nespadá tak pod ustanovení článků 39 a 49 Smlouvy ES, znamená podle ESD, že nemá také nic společného s ekonomickými vztahy v hospodářské soutěži, a nespadá proto ani pod ustanovení článků 81 a 82 Smlouvy ES.

Pokud jde o antidopingovou legislativu, tato nesleduje žádný ekonomický cíl. Je zaměřená na zachování fair-play ve sportu, stejně jako na ochranu zdraví sportovců, jelikož dopingové produkty mají negativní fyziologické účinky. Protože se antidopingová pravidla týkají sportu jako takového, mají čistě sportovní povahu a nemohou tak být podřízena pravidlům obsaženým v právu hospodářské soutěže.