Hospodářská soutěž21/03/04 / cata_european-union-news

Rozsudek Soudu prvního stupně, případ lyzinu (T-220/00, T-223/00, T-224/00 a T-120/00 ze dne 9. července 2003 a rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Van den Bergh Foods (T-65/98) ze dne 23. října 2003.

Rozsudek Soudu prvního stupně, případ lyzinu (T-220/00, T-223/00, T-224/00 a T-120/00 ze dne 9. července 2003

Dne 9. června vydal Soud prvního stupně čtyři rozhodnutí ve věci významné kartelové dohody, v nichž upřesnil kritéria uplatňovaná při určování výšky pokut za porušení pravidel hospodářské soutěže ES v oblasti dohod narušujících hospodářskou soutěž. V uvedených rozhodnutích se taktéž podstatně věnoval dalším aspektům protisoutěžního jednání a principům práva ES, k nimž v konečném důsledku přihlížel při určení celkové výše pokut. Jako věcný relevantní trh byl vymezen trh prodeje lyzinu, který je základní aminokyselinou používanou ve výživných přípravcích pro zvířata.

V roce 1996 bylo pět podniků obviněno příslušnými orgány USA z uzavření kartelové dohody za účelem určování cen lyzinu a rozdělení trhu a byly jim uděleny významné pokuty. Třem členům statutárních orgánů jedné z vyšetřovaných společností byl navíc v této souvislosti uložen trest odnětí svobody. Na základě šetření, k němuž podstatně přispěla spolupráce jednoho z účastníků kartelu, Evropská komise v červenci 2000 vydala rozhodnutí, v němž dospěla k závěru, že účastníci mezi sebou uzavřeli řadu zakázaných dohod o určení cen, objemů prodeje a výměně informací o prodejích syntetického lyzinu, přičemž tyto dohody měly skutečný dopad na trh lyzinu v celém Evropském hospodářském prostoru v letech 1990 - 1995. Za toto porušení článku 81 Smlouvy ES Komise zároveň uložila pokuty v celkové výši 110 milionů EUR.

Účastníci kartelu napadli rozhodnutí Komise, přičemž poukazovali zejména na to, že Komise nepřihlédla k pokutám, které jim byly za stejné jednání uloženy již v USA. Tím podle nich jednala v rozporu se zásadou ne bis in idem, podle níž nikdo nesmí být za stejné jednání potrestán dvakrát. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že tuto zásadu v tomto případě nelze uplatnit, neboť řízení zahájené a pokuty udělené Evropskou komisí na straně jedné a orgány USA na straně druhé nesledují stejný účel, a sice ochranu evropského trhu na straně jedné a amerického trhu na straně druhé. Soud nicméně významně upřesnil pravidla pro výpočet pokut. Podle Soudu je procentuální zvýšení či snížení výše pokuty vycházející z přitěžujících (např. vedoucí pozice v kartelu) či polehčujících (např. pasivní role v kartelu) okolností nutné uplatnit na základní částku pokuty, která se určuje na základě závažnosti a doby trvání kartelové dohody, a nikoliv na částku již zvýšenou v důsledku doby trvání, ani na částku vyplývající ze zvýšení či snížení vycházejícího z přitěžujících či polehčujících okolností. Pouze tato metoda podle soudu zajišťuje rovné zacházení s jednotlivými účastníky téhož kartelu při ukládání sankcí.

Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Van den Bergh Foods (T-65/98) ze dne 23. října 2003

Společnost Van den Bergh Foods (dříve HB Ice Creams), hlavní výrobce zmrzliny v Irsku a člen skupiny Unilever ("HB"), byla v roce 1998 shledána vinnou ze zneužití dominantního postavení na trhu zmrzliny pro okamžité použití.

HB poskytovala svým maloobchodníkům zdarma mrazící boxy pro uchovávání zboží, přičemž dle smlouvy o dodávce zboží byli tito vázání ustanovením, podle nějž byli povinni v těchto boxech uchovávat výhradně zmrzlinu dodávanou HB. Když se na irský trh pokusila proniknout konkurenční společnost Mars a někteří maloobchodníci v boxech začali uchovávat zboží této firmy, společnost HB je vyzvala k plnění povinností vyplývajících z výhradní doložky. Komise dospěla k závěru, že tato výhradní doložka je v rozporu s právem hospodářské soutěže ES. Vzhledem k tomu, že HB je společností v dominantním postavení, má celá síť smluv obsahujících tuto doložku za následek uzavření trhu pro konkurenty HB.

V řízení o žalobě na zrušení předmětného rozhodnutí Komise Soud prvního stupně rozhodnutí Komise potvrdil. Dospěl k závěru, že HB požívá dominantního postavení a ačkoliv poskytnutí mrazících boxů spojené s podmínkou představovanou obdobnými výhradními ustanoveními ve smlouvě je na relevantním trhu běžnou praxí, může taková činnost omezit soutěž v případě, kdy ji provozuje společnost v dominantním postavení.

Dalšími důležitými rozsudky v této oblasti je např. rozsudek SPS ve věci Michelin (T-203/01) ze dne 30. září 2003, kterým Soud potvrdil rozhodnutí Komise o uložení pokuty společnosti Michelin za zneužití dominantního postavení (otázka bonusů za loajálnost), a rozsudek SPS General Motors Nederlands, Opel Nederlands (T-368/00) ze dne 21. října 2003, ve věci omezování dodávek při distribuci vozidel.