Onemocnění koronavirem jako nemoc z povolání

6. duben 2020  |  Zaměstnavatelé a zaměstnanci

V současné době Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR stále vyčkává s novelizací nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, v platném znění. Toto vyčkávání je odrazem jisté obecné rozpolcenosti mezi vzrůstajícími počty nakažených zdravotníků či dobrovolníků, kteří se nakazí při výkonu práce nebo nařízené pracovní povinnosti, a ještě více rostoucími počty nakažených jakýchkoli ostatních zaměstnanců, kteří se nakazí nikoli při výkonu práce či v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, nebo pro plnění pracovních úkolů.

Na druhou stranu je nutno říci, že jako nemoc z povolání se odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu nejvýše 3 let před jejím zařazením do seznamu. Takže by se zdálo, že máme vlastně čas. Nic však není více vzdáleno realitě, a to přinejmenším ve dvou ohledech. Tak především jsou tímto způsobem zabezpečení pouze zaměstnanci, nikoli osoby samostatně výdělečně činné, tzn. nikoliv též ti lékaři, kteří vykonávají svobodné povolání jako osoby samostatně výdělečně činné. Problematická je situace u dobrovolníků, a to buď protože se nejedná o výkon dobrovolnické služby (nejsou naplněny zákonné znaky dobrovolnické služby dle zákona o dobrovolnické službě), nebo sice jde o skutečné dobrovolníky, ale tito dobrovolníci nebyli k výkonu dobrovolnické služby vyslání v souladu se zákonem o dobrovolnické službě.  

Druhé omezení je ještě závažnější. I mimo dobu pandemie české zákonné pojištění zaměstnavatele pro případ vzniku újmy z důvodu pracovního úrazu či nemoci z povolání podporuje vznik soudních sporů o náhradu újmy. Poškozený zaměstnanec či pozůstalí po něm se musí ve sporných případech soudní cestou domáhat odškodnění, které se zaměstnavatel neodvažuje poskytnout bez souhlasu pojišťovny, a ta zase nechce plnit s obavou, že by stát při následné kontrole vyhodnotil její postup jako příliš benevolentní. Netřeba dodávat, že tyto spory dle statistik soudních agend jsou velmi časově náročné. O to víc je problematická situace v dnešní době, kdy řada zaměstnanců a nejen jich nasazuje svoje zdraví a možná i život k ochraně druhých, a proto by měli znát podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za újmu jim způsobenou. Navíc lze očekávat velmi silný zájem veřejnosti a politiků o odškodňování zaměstnanců, kteří se COVID-19 nakazili a zemřeli, či mají trvalé následky, a proto se nemohou zapojit do pracovního procesu stejně jako dříve.

Nedojde-li k výslovnému zařazení COVID-19 mezi nemoci z povolání, pak lze očekávat, že řada z poškozených zaměstnanců bude nucena podstoupit soudní proces se svým zaměstnavatelem s cílem domoci se odškodnění. Přitom bude pro tyto spory klíčové, zda bude onemocnění COVID-19 klasifikováno jako onemocnění nemocí z povolání, pracovní úraz či zda se půjde cestou obecné odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou zaměstnanci nemocí, která není ani nemocí z povolání, ani pracovním úrazem. 

Objevují se krátké postřehy, že v případě nakažení COVID-19 se jedná o pracovní úraz, stejně jako v případě nakažení klíštětem. Zde považujeme za korektní doplnit, že uvedené postřehy vychází s největší pravděpodobností z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 9/14, jehož závěry se ovšem vztahují primárně do nemocenského pojištění, nikoli tedy do zákonného pojištění zaměstnavatele pro případ újmy způsobené pracovním úrazem. I když lze dohledat případy, kdy kousnutí nakaženým klíštětem bylo nakonec u určitých profesí (např. dělníků v lese či zahradníků) posouzeno jako pracovní úraz, domníváme se, že tento případ nelze bez dalšího vztahovat i na nákazu koronavirem. Pro odpovědnost zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem totiž právo stanoví odlišné podmínky, než je tomu u nemocí z povolání. U pracovního úrazu musí být prokázáno, že se zaměstnanec nakazil při plnění pracovních úkolů, v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů či pro plnění pracovních úkolů. Naopak u nemocí z povolání se takto přísná podmínka nevyžaduje, zde stačí, že zaměstnanec (pouze) pracuje za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

Pokud nedojde k explicitnímu uvedení COVID-19 do seznamu nemocí z povolání, bude možné se spíše domáhat odškodnění újmy způsobené COVID-19 dle kapitoly V. přílohy nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Podle povahy COVID-19, která v době publikování tohoto článku není ještě zcela objasněna, by se COVID-19 mohl pravděpodobně klasifikovat jako přenosná nemoc z povolání. Pro založení nároku na odškodnění by pak nebylo mimo jiné třeba prokázat přímo příčinnou souvislost mezi onemocněním a prací zaměstnance (tzn. to, že se zaměstnanec nakazil při výkonu práce jako je tomu u pracovního úrazu), ale bylo by nutné prokázat, že zaměstnanec pracoval za podmínek, za kterých dochází ke vzniku přenosných nemocí z povolání. Ty v případě této nemoci z povolání právní předpis charakterizuje jako: nemoci vznikající při práci, u níž je prokázáno riziko nákazy. Z české judikatury lze dovodit, že by situace předmětného pracoviště měla být taková, aby zde byly dány okolnosti, za nichž nemoc z povolání vzniknout může. Současně je však možno bez legislativních změn očekávat soudní bitvu, neboť podobné nemoci jako MERS, SARS a nakonec i AIDS či jiné jako nemoc z povolání doposud klasifikovány v českém právu nebyly. Je proto otázkou, zda obecné soudy setrvají i zde na právním názoru, že postačuje prokázání objektivity podmínek pro vznik nemoci z povolání, tzn. že se na daném pracovišti uvedené onemocnění vyskytlo, anebo že z jiných důvodů se podmínky pro vznik této choroby objektivně a jako specifické pro činnost zaměstnance a pracovní prostředí vyskytovaly.

Pro zaměstnavatele se pak nabízí doporučení tím více investovat do vnitřních pokynů, postupů a materiálního zajištění ochrany zaměstnanců, což se následně vyplatí v obraně před přirážkou k pojistnému na veřejné zdravotní pojištění a nemocenské pojištění, pokutou pro nezajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a především regresem pojišťovny povinné odškodňovat desítky či dokonce stovky zaměstnanců a pozůstalých po zemřelých zaměstnancích pro újmu způsobenou COVID-19. Zaměstnavatel je totiž tím, kdo je odpovědný za zajištění bezpečnosti vykonávané práce pro své zaměstnance.