Trestný čin šíření koronaviru

Vláda České republiky přijala v rámci krizových opatření z důvodu ohrožení zdraví nařízení č. 75/2000 Sb., kterým s účinností od 13. 3. 2020 novelizovala nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, nakažlivé nemoci rostlin a škůdců užitkových rostlin. Touto novelou doplnila do Přílohy 1 jako jednu z nakažlivých lidských nemocí „COVID-19“. Co toto doplnění znamená?

Předně. Čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán. Vládní novela má proto účinky zásadně jen do budoucna a nebude se vztahovat na jednání osob před její účinností, pokud by to nebylo pachateli ku prospěchu, což lze stěží očekávat. Od 13. 3. 2020 je však nutno počítat s trestným činem šíření nakažlivé lidské nemoci COVID-19, za který mohou být stíhány nejen fyzické, ale i právnické osoby.

Trestní zákoník konkrétně stanoví (§ 152), že ten, kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až 3 roky, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Pokud by čin spáchala organizovaná skupina osob, nebo by k němu došlo v době ohrožení státu, za válečného stavu, živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví, veřejný pořádek nebo majetek (pod kterou je aktuálně možno řadit vyhlášený nouzový stav), nebo by jím byla porušena důležitá povinnost uložená podle zákona (například nařízená karanténa ukládaná podle zákona o ochraně zdraví) nebo vyplývající ze zaměstnání pachatele, jeho povolání, postavení nebo funkce či by jím byla způsobena těžká újma na zdraví, zvyšuje se trestní sazba na 2 až 8 let. S ještě vyšší sazbou, a to 3 až 10 let, je třeba počítat, pokud by pachatel způsobil těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo dokonce smrt. Pokud by byla způsobena smrt více než dvou osob, hrozil by až dvanáctiletý trest. A pozor, trestná je i příprava úmyslného šíření onemocnění COVID-19.

K dokonání trestného činu šíření nakažlivé nemoci dochází již pouhým ohrožením lidí, přičemž počet osob bude hrát nespornou roli při posuzování přitěžujících okolností. Jedná se tedy o tzv. ohrožovací trestný čin, u kterého není zapotřebí, aby skutečně došlo k následku (v našem případě k přenosu infekce COVID-19). Pokud k následku dojde a činem bude způsobena těžká újma na zdraví nebo smrt, bude to mít vliv na výši trestní sazby. Co pak ale bude pokusem? Pokus je jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, které však nenastane. O pokus šíření onemocnění COVID-19 by tak mohlo dojít za určitých okolností (zejména pečlivého posuzování pachatelova úmyslu a jednání, ale i samotné protiprávnosti a společenské škodlivosti) v případě osoby, která by měla v úmyslu způsobit nebo zvýšit nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí a podle toho se chovala, avšak k přímému ohrožení by nakonec nedošlo.

Trestní zákoník postihuje za šíření nakažlivé nemoci nejen toho, kdo tak činí úmyslně, ale i z nedbalosti. Existují dva stupně nedbalosti, které se liší podle toho, zda osoba věděla, že může způsobit určitý následek, avšak bez přiměřeného důvodu spoléhala, že k němu nedojde (vědomá nedbalost), nebo nevěděla, že může následek způsobit, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla (nevědomá nedbalost). Hrubá nedbalost je přitom srovnatelná s úmyslem. Úmysl se dělí na přímý a nepřímý. O přímý úmysl se (zjednodušeně vyjádřeno) jedná, pokud pachatel chtěl trestný čin spáchat. U nepřímého úmyslu pachatel ví, jaký následek může svým jednáním způsobit a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn.

Trestní zákoník stanoví (§ 153), že ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Pokud by takový čin spáchal pachatel v době ohrožení státu nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek (tedy jak výše uvedeno např. v době vyhlášeného nouzového stavu), nebo by takovým činem porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona (může se jednat o nařízenou karanténu nebo izolaci), anebo by jím způsobil těžkou újmu na zdraví, bylo by možné uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až 3 roky. Přísněji může být pachatel potrestán, pokud činem způsobí smrt nebo v důsledku porušení důležité povinnosti uložené zákonem těžkou újmu na zdraví; jestliže by přitom hrubě porušil zákony na ochranu veřejného zdraví, jednalo by se o 2 roky až 8 let. Nejpřísněji by byl pachatel potrestán, pokud by způsobil smrt nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil předpisy na ochranu zdraví (na jejichž základě je například vydáváno rozhodnutí o karanténě). V takovém případě by mohl být uložen trest odnětí svobody na 3 léta až 10 let.

Orgány činné v trestním řízení se přitom již veřejně vyjádřily, že trestné činy páchané v době nouzového stavu státu, budou vždy posuzovat v přísnější trestní sazbě. O porušení nařízených karantén ani nemluvě! A co právnické osoby? Mohou se dopustit zaviněného šíření nakažlivé nemoci COVID-19?

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim („ZoTOPO“) je od 1. 12. 2016 postaven na konceptu, dle kterého je právnická osoba trestně odpovědná za trestné činy uvedené v trestním zákoníku, vyjma těch, které jsou uvedeny v seznamu pod § 7 ZoTOPO. Jiným slovy, za trestné činy, které nejsou vyjmenované v § 7 ZoTOP, může být právnická osoba trestně odpovědná. Úmyslné šíření nakažlivé lidské nemoci (§ 152 trestního zákoníku) ani šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti (§ 153 trestního zákoníku) ve výčtu § 7 ZoTOPO nefiguruje.  Právnická osoba tak může být trestně odpovědná za oba tyto trestné činy, stejně jako může být trestně odpovědná kupříkladu za úmyslné nebo nedbalostní těžké ublížení na zdraví či obecné ohrožení. Právnické osobě nelze uložit trest odnětí svobody, proto by v případě trestného činu šíření nakažlivé nemoci připadal v úvahu pouze trest zákazu činnosti nebo propadnutí věci.

ZoTOPO je založený na zásadě souběžné a nezávislé odpovědnosti fyzických a právnických osob. Co to znamená? Pokud je za určité jednání odpovědná fyzická osoba, která se ho dopustila, lze toto jednání současně přičítat i právnické osobě. V praxi to znamená, že pokud by se například jednatel společnosti (obchodní ředitel, zaměstnanec nebo jiná osoba uvedená v § 8 ZoTOPO) dopustil při činnosti této společnosti nebo v jejím zájmu trestného činu, může být trestně stíhán nejen on, ale též společnost. ZoTOPO nicméně nelze použít na subjekty, které nejsou právnickými osobami. Právnickými osobami jsou obchodní korporace, družstva či spolky. Naopak jimi nejsou např. svěřenské fondy nebo podnikající fyzické osoby. Živnostníci jsou trestně odpovědní výhradně jako fyzické osoby dle trestního zákoníku. Z působnosti ZoTOP jsou vyloučeny i kraje či obce, pokud vykonávají veřejnou moc, nebo Česká republika; majetková účast těchto subjektů na právnické osobě však nevylučuje trestní odpovědnost takové právnické osoby. Právnická osoba se může trestní odpovědnosti zprostit, pokud prokáže, že přijala skutečné a efektivní opatření pro předcházení trestné činnosti (compliance program).

Zamyslíme-li se nad otázkou, zda by nenošení roušky mohlo být považováno za trestný čin šíření nakažlivé nemoci, pak je nutno konstatovat, že především se jedná o přestupek podle krizového zákona (porušení povinnosti uložené krizovým opatřením), za který může být fyzickým osobám uložena pokuta až do výše 2 000 000 Kč. Má-li pak osoba pozitivní virovou hladinu, o které ví a byla příslušným způsobem poučena, či vykazuje-li příznaky nemoci COVID-19, pak lze bezesporu o spáchání trestného činu v případě nenošení roušky či porušení karantény nebo jiného rizikového chování uvažovat.

• Zpět na úvodní stránku