Vyhlášení nouzového stavu

Nouzový stav

S účinností ode dne 12. 3. 2020 od 14.00 hod vláda České republiky („vláda“) vyhlásila nouzový stav na dobu 30 dnů pro území České republiky, a to z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území ČR (Usnesení vlády č. 194 ze dne 12. 3.2020). Tímto vyhlášením nouzového stavu nebyla dotčena dosavadní vydaná a platná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví, což znamená, že tato opatření nadále zůstávají v platnosti a je třeba je dodržovat. Přehled těchto platných opatření je rovněž součástí přílohy. Fyzická, právnická nebo podnikající osoba, která nesplní povinnost uloženou mimořádným opatřením k ochraně zdraví fyzických osob při epidemii vydaným podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů („zákon o ochraně veřejného zdraví“), se dopustí přestupku, za který může být uložena pokuta až ve výši 3.000.000 Kč.

Nouzový stav vyhlašuje vláda na základě ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a to v případě mj. nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva a v jakém rozsahu se omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají. Vláda v tomto směru v usnesení o vyhlášení nouzového stavu nařídila krizová opatření, jejichž konkrétní provedení budou stanovována samostatnými usneseními vlády.

Vláda je v době nouzového stavu oprávněna omezovat osobnostní práva. Dále může nařídit evakuaci osob a majetku z vymezeného území, zakázat vstup, pobyt a pohyb na vymezených místech, rozhodnout o ukládání pracovní výpomoci nebo povinnosti poskytnout věcné prostředky k řešení krizové situace či rozhodnout o bezodkladném provádění staveb, terénních úprav nebo odstraňování staveb za účelem zmírnění nebo odvrácení staveb, za účelem zmírnění nebo odvrácení veřejného ohrožení vyplývajícího krizové situace.

Konkrétně vláda po vyhlášení nouzového stavu rozhodla o celkem již 14 krizových opatření vydaných podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů („krizový zákon“), jejichž aktuální výčet ke dni 14. 3. 2020 naleznete v příloze. Fyzické osoby, které se v době krizového stavu nezdrží činností zakázaných krizovým opatřením, se dopustí přestupku, za který může být uložena pokuta ve výši 2.000.000 Kč. Právnickým nebo podnikajícím fyzickým osobám, které se nezdrží činností zakázaných krizovým opatřením, může být uložena pokuta až do výše 3.000.000 Kč.

Náhrada škody vůči státu

Podle § 36 odst. 1 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními prováděnými podle tohoto zákona. Jedná se o speciální právní úpravu náhrady škody, za kterou odpovídá stát, která se řídí krizovým zákonem, a nikoli zákonem č. 82/1998 Sb. (o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) či obecným předpisem (občanským zákoníkem). Krizový zákon zakládá odpovědnost státu za škodu bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, a to: (1.) provedení krizového opatření, (2.) vznik škody a (3.) příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se můře odpovědnosti zprostit pouze pokud prokáže (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám.

Tato poměrně přísně formulovaná objektivní odpovědnost státu je spojena s povinností oprávněné osoby uplatnit nárok na náhradu škody nejprve u příslušného orgánu krizového řízení, a to v zákonem stanovené lhůtě 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody. Jejím marným uplynutím dochází ze zákona k zániku nároku (tzv. prekluzi), a to i pokud by byl nárok oprávněný. Žalovanou v řízení o náhradu škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními může být pouze Česká republika.[1]

Ze shora uvedeného vyplývá, že krizový zákon kombinuje šestiměsíční a pětiletou dobu, ve které musí být nárok uplatněn. Jejich vzájemný vztah je takový, že běží nezávisle na sobě a k zániku nároku dochází, jakmile jedna z nich uplyne. Šestiměsíční prekluzivní doba má subjektivní charakter, protože počátek jejího běhu se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený prokazatelně dozvěděl o tom, že na jeho úkor ke škodě došlo (nikoliv tedy jen o škodné události). To předpokládá, že se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích (není třeba, aby znal rozsah škody přesně např. na základě odborného posudku) a důvodně uplatnit u soudu. Upozorňujeme, že na počátek běhu této doby nemá žádný vliv případné jednání nebo soudní spor s pojišťovnou o výplatu pojistného plnění. Počátek běhu doby se neposunuje na pozdější dobu, neboť dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se nijak nepromítá do vědomosti o tom, že poškozenému újma vznikla a v jakém přibližně rozsahu.[2]

Pouze pro úplnost pak uvádíme, že krizový zákon umožňuje, aby byla v případech hodných zvláštního zřetele přiznána náhrada škody i po uplynutí termínu k podání žádosti. Tohoto postupu se nicméně nelze domáhat v řízení u soudu; je nutno ho uplatňovat výhradě u orgánu krizového řízení, přičemž poškozený nemá na takový postup zákonný nárok.

[1] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007.

[2] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007.

• Zpět na úvodní stránku