Povaha krizových a mimořádných opatření ve světle očekávaných rozhodnutí Ústavního soudu

Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 7/2020

Ústavní soud návrh odmítl, neboť navrhovatel není osobou, která by v konkrétní věci byla účastníkem řízení o ústavní stížnosti, neboť ve svém podání nenamítá žádný zásah do svých základních práv v podobě rozhodnutí, opatření či jiného zásahu veřejné moci, s níž by předmětný návrh mohl eventuálně spojit. Návrh směřuje konkrétně proti jinému právnímu předpisu, a proto není jako fyzická osoba k takovému návrhu aktivně legitimován. K návrhu na zrušení jiného právního předpisu jsou aktivně legitimovány pouze určité subjekty, kterým toto oprávnění přiznává zákon o Ústavním soudu, tedy např. skupina nejméně 25 poslanců či 10 senátorů, a to dle§ 64 zákon o Ústavním soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, č. 274, není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že dle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že: „akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané dle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu je zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet zasedání zastupitelstva, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Ústavní soud dospěl k závěrům, že „je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhově určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků.“ Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení vlády o přijetí krizového opatření má povahu jiného právního předpisu. Důvodem je, že toto usnesení vlády má právně normativní obsah, který je právě vymezen obecným předmětem a třídou subjektů. Prakticky to znamená, že byť není napadený akt nařízením ve smyslu čl. 78 Ústavy, má povahu obecného normativního právního aktu. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že „napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu“.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. PL. ÚS 8/20

Ústavní soud hodnotil přezkoumatelnost některých mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, usnesení vlády o přijetí krizového opatření a usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu. Ústavní soud tak jednotlivě odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jelikož k projednání takového návrhu není příslušný, v části směřující proti usnesení vlády o přijetí krizového opatření podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, v části směřující proti druhému mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví a třetímu mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví jako návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný, a v části směřující proti prvnímu mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

K usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu (usnesení vlády č. 194, ze dne 12. 3. 2020) se vyjádřil tak, že toto usnesení není opatřením obecné povahy jak namítá navrhovatelka, neboť „Rozhodnutí o nouzovém stavu není primárně zaměřeno na jednotlivé fyzické nebo právnické osoby, neboť vyhlášení samotné pro ně není závazným aktem, který by jim ukládal, měnil či rušil konkrétní práva a povinnosti jakožto adresátům stojícím vně systému vztahů organizační nadřízenosti a podřízenosti ve veřejné správě. Vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána.“. Z těchto důvodů nelze toto usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu považovat ani za jiný právní předpis ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky nebo § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu je ad hoc rozhodnutí, neboť: „týká se individuálního případu mimořádné situace a neobsahuje žádné opakovatelné pravidlo. Samotné rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu rovněž nemá právně normativní obsah, v důsledku čehož neplní funkci právního předpisu.“ Ústavní soud označuje usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu za „akt vládní“, který podlého kontrole demokraticky zvoleného orgánu, a to Poslaneckou sněmovnou.

K usnesením vlády o přijetí krizového opatření (usnesení vlády č. 215, ze dne 15. 3. 2020) Ústavní soud fakticky kopíruje úvahy z výše uvedeného usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 7/2020, a z tohoto důvodu odkazuje na shora uvedené argumenty.

V případě mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví byla hodnocena tato tři mimořádná opatření a to: (1) mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 3. 2020, č.j. MZDR 12745/2020-1/MIN/KAN (2) mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 3. 2020, č.j. MZDR 12745/2020-4/MIN/KAN a (3). mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2020, č.j. MZDR 15190/2020-4/MIN/KAN.

Ústavní soud dospěl k závěru, že k hodnocení mimořádných opatření (2) a (3) není příslušný, neboť tato opatření byla zrušena pozdějšími mimořádnými opatřeními, a to dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Pro určení povahy prvního mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví dospěl Ústavní soud k závěru, že: „je v daném případě nutné vycházet primárně z toho, jak mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví označuje zákon. V tomto smyslu postačí, že zákon o ochraně veřejného zdraví mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví za opatření obecné povahy přímo označuje, byť pro ně stanoví určité odchylky od části šesté správního řádu.“. Právní úprava totiž označuje mimořádná opatření dle § 94a zákona o ochraně veřejného zdraví za opatření obecné povahy.

• Zpět na úvodní stránku