Úvod » Novinky a publikace » Článek

Systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů

Rozhodnutí Soudu prvního stupně  z 23.9.2009 ve věci T‑183/07 Polsko proti Komisi Evropských společenství a ve věci T‑263/07 Estonsko proti Komisi Evropských společenství.

V těchto rozhodnutích Soud prvního stupně konstatuje, že Evropská komise nemá právo určovat členským státům množství povolenek na emise skleníkových plynů, které mohou  vydat v příslušném období. Komise se proto obává, že verdikt výrazně ztíží strategii EU v boji proti klimatickým změnám.

Uvedené spory se dotýkají oblasti upravené  Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES. Cílem tohoto systému je podstatným způsobem snížit emise skleníkových plynů, aby bylo možno mj. dodržet závazky Společenství a členských států vyplývající z Kjótského protokolu. Uvedená směrnice ukládá státům, aby vypracovaly tzv. národní alokační plán (NAP) uvádějící celkové množství emisních povolenek, které mají v úmyslu vydat pro uvedené období, a způsob, jakým je zamýšlí přidělit jednotlivým subjektům – producentům škodlivin; to vše podle jasně vymezených objektivních kritérií stanovených v přílohách směrnice. Plán je stát povinen zveřejnit a oznámit jak ostatním členským státům, tak i Evropské komisi. Evropská komise poté rozhodne, zda je národní alokační plán v souladu se stanovenými kritérii.

Estonská i Polská republika zažalovaly Evropskou komisi, neboť její rozhodnutí o svých předložených NAP považovaly za neplatná.  Komise shodně u obou států jednak konstatovala, že předložené národní alokační plány nerespektují kriteria stanovená směrnicí, jednak  nepřímo uložila jak Estonsku, tak Polsku snížení počtu povolenek na emise skleníkových plynů pro léta 2008 až 2012 v konkrétních procentuálních hodnotách.

Soud tento postup striktně odmítl s poukazem na to, že Evropská komise nemá pravomoc  přímo stanovovat množství emisních povolenek vydávaných státem, ale může pouze přezkoumávat soulad národního alokačního plánu s objektivně stanovenými kritérii, a v případě nesouladu takovýto plán rozhodnutím zamítnout. Má-li proti plánu výhrady, nemůže údaje v něm obsažené odstranit a nahradit jinými, získanými na základě své vlastní metody hodnocení. Komise tak zasáhla do výlučné pravomoci, kterou směrnice svěřuje jednotlivým členským státům, a která zahrnuje i určitý prostor k rozhodnutí, jakou metodu k vypracování svého NAP použijí.

Soud prvého stupně proto rozhodnutí Evropské komise o národních alokačních plánech uvedených států zrušil.

Komise se proti rozhodnutím soudu v obou případech odvolala; podle jejího názoru soud posuzoval její pravomoci při hodnocení NAP příliš zúženě. Nevzal také dostatečně v úvahu hlavní smysl obchodování s povolenkami, kterým je snížení množství emisí skleníkových plynů, a nezbytnost stejného zacházení pro všechny členské státy.

Podání opravného prostředku nemá odkladný účinek vůči rozhodnutí Soudu prvního stupně; Komise proto pracuje na nahrazení zrušených rozhodnutí o NAP dotčených států novými. Současně však poukazuje na to, že při respektování kritérií stanovených směrnicí lze jen těžko nalézt důvody, proč by se celkové množství povolenek v posuzovaných NAP mělo lišit od verifikovaných údajů plánu na předchozí období.

Obdobnou žalobu na Evropskou komisi podala před časem vedle dalších východoevropských států  i Česká republika, neboť i v jejím případě komise rozhodnutím snížila množství plánovaných emisních povolenek, a to zhruba o 15 procent. Zde však soud ještě nerozhodl.

Copyright © 2000 – 2018, Kocián Šolc Balaštík
KŠB Institut | | Web